O vztahu sňatku ke Slovu

Svatba neboli svátost manželství je poslední svátostí v jejich celkovém organismu, neboť určitou dobu po svatbě se obvykle narodí dítě a následuje křest – alespoň podle ideje manželství, ačkoli se život od tohoto průběhu různě odchyluje. Tím se opět ocitáme u první svátosti a kruh se uzavírá. Zplození dítěte je tvořivý akt, byť ne na úrovni osobních schopností, nýbrž na úrovni lidské přirozenosti. Přesto to poukazuje na hlubší stránku této svátosti, která se právě týká slova.

Při křtu a konfirmaci křtěnec a konfirmand naslouchají slovům svátosti a přijímají s tím spojené úkony. Stejně tomu je i při Obřadu posvěcení člověka. V něm pouze pravý ministrant, jakoby zástupce sboru, říká různé odpovědi, které patří k průběhu obřadu. Ostatní účastníci mlčí a naslouchají. Při zpovědi sice ten, kdo svátost přijímá, může například vyprávět něco ze svého života nebo odpovídat na otázky – tedy mluvit hodně –, ale při samotné svátosti také mlčí a přijímá požehnání. Podobně je tomu u svátosti posledního pomazání, kdy se život blíží svému konci. Pouze kandidát na kněžství má při obřadu odpovědět na jistou otázku, zda pociťuje vážnost své dosavadní cesty. Bez této odpovědi nemůže obřad pokračovat. Slovo se tedy stává jakousi branou k dalšímu obřadu. Při svatbě se to ještě vystupňuje tím, že krátké „ano“ obou snoubenců tvoří jakoby základní kámen celého dalšího obřadu. Lidské slovo se v tomto okamžiku stává tvořivým. Vytváří duchovní základ nastávajícího manželství. Při křtu jsme slyšeli, že křtěnec – jako každý člověk – „duší pochází z božského tvořivého slova“. Lidská duše jako stvoření Slova! Při svatbě už člověk není pouhým stvořením, ale svým vlastním slovem se stává tvůrcem.

Co vlastně snoubenci svým slovem stvoří? Na první pohled to není jasné. Otázka, na kterou mají odpovědět, je zvláštní: „...zamýšlíš přijmout mezi rozhodnutí, s nimiž putuješ v duchovním světě, životní společenství s ... (následuje jméno)?“ „Přijmout mezi rozhodnutí“ zjevně znamená nějaký úkol. Nejde však o obyčejná rozhodnutí, jako například jít na nákup nebo do práce, k čemuž nás vedou vnější potřeby či povinnosti. Rozhodnutí, která se stávají východiskem pro životní společenství, musejí mít jinou podstatu. Putujeme s nimi v duchovním světě. Co to ale znamená? Co se zde vlastně spojí do životního společenství?

Svátost manželství na to odpovídá „vyzývavým slovem“, jímž se kněz obrací ke svědkům. Jejich oči viděly a jejich uši slyšely, že se spojila „vůle ducha tohoto muže s duchem duše této ženy v životní společenství.“ To nesmějí nikdy zapomenout. Slova svátosti zde připomenou, že v manželství nejde o soužití dvou lidí pouze na tělesné úrovni, ani pouze na duševní úrovni, ale také na úrovni Ducha. V běžném životě zůstává tato úroveň zcela nevědomá. Svátost ji chce povznést do vědomí a učinit ji jasným osobním rozhodnutím. Přitom je významné, že Duch žije v lidech různého pohlaví rozličným způsobem, v muži s vůlí, v ženě s citovým zabarvením. V jejich životním společenství se tyto rozdíly mají vyrovnávat, doplňovat a navzájem oplodňovat. Jak ukazuje životní zkušenost, nejde o snadný úkol.

Budoucím manželům se však nabízí různá pomoc. Nejprve tu jsou svědkové, kteří jejich životu slíbili živou oporu. Kromě toho bude každý z manželů nosit na ruce snubní prsten, o kterém se říká, že „zaoblují hrany života“, „objímá proud bytí“ a že v něm žije to, „co jednotlivé spojuje v celek“. Prsten jim tedy může kdykoli připomenout spojující sílu svátosti. Ta však otevírá ještě širší obzor. Vždyť dále slyšíme, že „to, co bylo odděleno, se spojuje“. Snad manželé v minulosti spolu nebyli, ale byli odděleni? Kdo je od sebe oddělil? To dává smysl pouze tehdy, když myslíme na rozdělení člověka na dvě pohlaví v dávné minulosti, o níž vypráví Bible v příběhu o ráji. Je zajímavé, že slovo, které se obvykle překládá jako žebro – podle tohoto příběhu bylo Adamovi odňato žebro a z něj byla stvořena Eva –, znamená v hebrejštině také polovinu. Člověk byl tedy rozdělen na dvě poloviny, které se teprve spolu znovu vytvářejí jako celý člověk. Co se týče zplození dítěte, je to jasné. Děje se to pouze součinností obou těl. Avšak během

dlouhého života se utváří ještě jiné „dítě“, které navenek vidět není, ale lze je vnímat v přítomnosti manželského páru jako cosi kolem nich. Je to zárodek budoucího člověka, který už jednou nebude rozdělen na dvě pohlaví, ale bude opět celistvým člověkem. Je to velký úkol, který lze zvládnout – alespoň do jisté míry – jen silou Kristovou. Kristus může zažínat v duchu muže a v duši ženy své světlo, v němž se manželé navzájem poznávají a dokážou tak spolu vycházet a kráčet životem.

O Kristovi se na úplném začátku svatby říká, že On „pozemské působení na duchovní působení vlastním obětním činem proměnil“. Témata manželského soužití bývají velmi pozemská. Mluví se o společném stole a společné posteli. Ale v obou „tématech“ je zárodek něčeho vysoce duchovního. Společný stůl má blízko k přijímání a může se přibližovat stolu, u něhož seděl Kristus se svými učedníky. A společná postel je jakoby pozemským obrazem vyššího plození, totiž plození onoho duchovního dítěte, jakoby zárodku budoucího člověka. Ze zkušenosti víme, že to stojí nemalé úsilí, ale víme také, že člověk v tom může obstát.

Při svatbě můžeme pozorovat první záblesk toho, že se člověk jednou má stát tvůrcem, a to tvůrcem skrze slovo. Dnes je to ještě nepatrné slovo „ano“, krátký souhlas s jistým úkolem. Jednou se to promění ve schopnost vyslovit duchovní jméno druhého tak, že v jeho jménu žije celá jeho bytost. Cestou k tomu je láska, a když se naučíme druhého skutečně milovat, pochopíme čím dál tím více z jeho bytosti. A když se naučíme milovat i všechna ostatní stvoření, připravíme se na to, abychom jednou slovem stvořili nový svět.

Frank Peschel

Související články

O vztahu kněžského svěcení ke Slovu

Stáhnout jako PDF verzi Každý, kdo umí naslouchat evangeliu, může se ve Spoločenstvu kresťanov stát jeho členem a každý, kdo umí evangelium zvěstovat, může se v něm stát kněžím.…

Číst dále