O Matce Sedmibolestné - Frank Peschel, Žilina 15. 9. 2018

Milí přátelé,

dnes je významný slovenský svátek Sedmibolestné Matky Boží a to je pro nás docela příhodná příležitost zamyslet se nad tím, zda je to už jen odbytá katolická tradice, nebo pro nás může něco znamenat. Zajímavé může být i to, z čeho tato tradice vznikla, co má znamenat a především jak ji můžeme uchopit a prohloubit, abychom porozuměli: Ano, tato tradice má určitý význam a tento význam se může týkat slovenských duší. K tomu, co to případně může znamenat právě pro Slovensko, když tento svátek slaví, se vrátíme na konci dnešní úvahy. Jen krátce: uctívání Matky Boží jako Sedmibolestné Matky sahá do středověku a jako státní svátek zhruba necelých 200 let.

Každopádně má svátek své kořeny v určité minulosti, takže se můžeme ptát: Proč si něco takového někdo vymyslí? Proč vymyslí svátek, kde se uctívá žena, Matka Boží – samozřejmě ona není jen tak nějaká žena – a kde máme během něj vzpomínat právě na její bolesti? ... Dokud si to nevysvětlíme, budeme mít pocit, že ti, kdo svátek ustanovili, měli ještě znalosti o bytosti člověka. Znali ještě hlouběji, jaký člověk je a co případně potřebuje. Určitě je nám na první pohled jasné, že takové svátky jsou myšleny pro výchovu duší. Duše má přitom něco zažít a tento zážitek má vliv na vlastní myšlení a vlastní cítění. To je původní impuls, proč se něco takového dělá. Ve výtvarném umění najdeme různé podoby znázorňování duchovně působících událostí. V Praze je umělecké dílo Vyšebrodský oltář, kde není znázorněno sedm stupňů bolesti Matky Boží, ale devět. Mohli bychom říci, že i toto je výchova duše, duše Marie. Můžeme říci, že první a poslední znázornění ještě nejsou bolesti, neboť prvním znázorněním je Zvěstování a posledním Letnice, kde Marie vystupuje jako učitelka, což je plodem stupňů bolesti, které předtím prožila. Velkou otázkou je, proč se nemáme obracet jen na Krista, proč ještě na Marii, na ženskou duši. To bude hlavním obsahem dnešní úvahy, proč má právě ženský prvek, ženský živel velký význam pro vývoj lidských duší.

Zamysleme se nejdříve nad tím, co je mužské a ženské. Všem nám je jasné, že nejde o muže a ženu, ale o ženské a mužské, které mají v sobě obě pohlaví, možná v trochu rozdílné míře – ženy mají samozřejmě v sobě více ženského a muži mužského – každý však má obojí. Můžeme se dále ptát: Co jsou potřeby člověka? Možná trochu zvláštní otázka, ale dá se na ni dát srozumitelná odpověď, se kterou můžete souhlasit. Jedna velmi silná potřeba v nás je, abychom něco poznali. Abychom pochopili, co je kolem nás, a když stojíme naproti něčemu, čemu vůbec nerozumíme, je to takové zvláštní. To přece nejde, já musím pochopit, co to je. Záhady poznání nějakým způsobem známe a jsme spokojeni jen tehdy, když se nám podaří takovou záhadu rozluštit. To je jedna potřeba, ale bylo by jednostranné, kdybychom potřebovali jen poznání. Druhou jednoznačnou potřebou je štěstí – chceme být šťastni. Alespoň do určité míry, ne vždy jen šťastni. Bez štěstí by ale člověk vyschl nebo zemřel. Samozřejmě otázkou je, co je štěstí? Vyjádřil bych to jednoduchou myšlenkou, která do určité míry vystihuje podstatu štěstí. Nejjasněji vnímáme pocit štěstí, když se nám něco podaří uvést do života, když něco vznikne a začíná žít. Myslím, že zde je docela jasně vidět, že poznání je spíše mužskou částí našeho duševního života a naopak štěstí ženskou částí našeho duševního života. Jen pro zajímavost: před pár lety jsem byl na dovolené u Baltského moře a šli jsme kolem obchodu s pohlednicemi a jedna byla zajímavá: Potřebuješ-li, aby ti někdo něco vysvětlil, obrať se na muže. Potřebuješ-li, aby ti někdo něco udělal, obrať se na ženu. Je to velmi výstižné.

Zde vidíme poznání a vůli, ale vůli v tom smyslu, že něco nového vzniká, něco nového se ukazuje. Jsou to právě věci, které určitým způsobem mohou označit mužskou a ženskou stránku, které však samy o sobě nestačí. Každá z nich má své určité problémy. U poznání můžeme pozorovat, že poznávání má zpočátku sklon stát se něčím mrtvým. Musíme tam používat antipatii, říkáme, že něco zjistíme. A když jsme to zjistili, je to hotové, pak je konec, mrtvo. Tak to musí být. Jinak bychom nezískali jasno, jednoznačnost. Jen když něco zjistíme až do poslední tečky, můžeme mít jasno. V tom je určitá záhada, které zpočátku nerozumíme: Proč to tak je, že poznání má tu tendenci stát se mrtvým, že je koncem něčeho? To souvisí s určitou podstatou světa a můžeme se ptát: Kde je Bůh? Řekněme v přírodě. On stvořil svět – teď necháme stranou, zda ho stvořil Otec, nebo Syn – on stvořil svět a kde je nyní? V tom to je, že Bůh jakoby zemřel a ve světě už živě není. Svět je výsledkem jeho činnosti, je to nyní, jak se občas říká, dílo a dílo je hotové. Víceméně je všechno skončené. Když se například díváme na přírodu, až na malé výjimky, které můžeme nyní zanedbat, můžeme říci: to se opakuje, to se opakuje, to se opakuje, stále totéž dokola každý rok. Samozřejmě jsou jisté rozdíly v klimatu, v počasí a podobně, ale přece jen je růže hotová a z růže bude zase růže, z jiného zase totéž jiné. Svět je hotový, a proto ho můžeme určitým způsobem poznat a poznání pak má tendenci stát se mrtvým, vlastně abstraktním. Nakonec je to samá matematika a už tam nic nežije. Cestu, jak poznání oživit, teď necháme stranou, protože je to mužská stránka a my se nyní chceme zabývat tou ženskou stránkou. A nyní ta druhá strana dá něčemu nebo někomu život. Ano, uvést něco do života, nechat něco vniknout. Čemu, komu? Zde máme protiklad k poznání, například v naší duši máme fantazii. To je něco fantastického, že máme fantazii. Můžeme si vymyslet cokoli a třeba něco z toho se dá uvést i do života. Nyní je tu otázka: Hodí se to? Je to dobré? Je to jen osobní přání? Je to možná něco podlého, špatného? Každopádně není samo sebou jasné, co tam vzniká, zda to bude pro můj prospěch, pro pravý prospěch, nebo to bude škodlivé atd. To znamená, že i tato stránka potřebuje výchovu. Aby ten vliv, ta možnost posunout se k něčemu zlému, aby byl ten vliv co nejvíce utlumen a pokud možno vyhuben.

Krátce zmíním, že v Bibli máme nejrůznější ženské postavy. Nejvyšším ideálem je sama Matka Boží, Marie, a proti ní stojí nevěstka babylonská, Babylon. Nyní krátce odbočím do Zjevení – nevěsta se ukazuje na konci Bible, když je nevěstka poražena, jako nový Jeruzalém, jako nevěsta Kristova. Jsou tam drahokamy, zlato, perly a všechno možné a z toho se postaví nové město, nový svět, nový Jeruzalém. Tam vidíme, že to, co se jakoby vytvořilo zevnitř, jde cestou do budoucnosti, do skutečného života. A co dělá babylonská nevěstka se zlatem, drahokamy, perlami? Zdobí sebe, zkrášluje sebe a vypadá úžasně, ale je to jen něco vnějšího, povýšení vlastního majetku, a to nevede dál. Koncem pozemského světa to také všechno skončí.

Nyní se můžeme podívat na Sedmibolestnou Matku. Její sedm bolestí je cesta, jak můžeme ženskou stránku lidské duše vychovávat tak, aby to, co může vymýšlet, co může vznikat v její fantazii, se stalo dobrým a správným a vedlo skutečně do budoucnosti. Těchto sedm bolestí Matky Marie je (přednášející ukazuje obrázek): první bolest přichází, když přijde s Josefem a především s dítětem do chrámu po 40 dnech a starý Simeon, vezme dítě do náruče, jí zvěstuje jeho budoucnost. Přitom právě Marii říká: A tvou duši pronikne meč! Zvláštní, syn má úžasnou budoucnost, bude Spasitelem světa, a ty, Matko, z toho budeš mít bolesti. Tvou duši pronikne meč, to je první stupeň. Dalším krokem je útěk do Egypta. Nechme nyní stranou, že jsou tu dva různé příběhy, jeden od Matouše a jeden od Lukáše. Vezmeme to tak, jak to je, a co to znamená, že rodina musí utéct pryč. Co ta mariánská duše prožívá. K tomu se později vrátíme, nyní to chci jen vyjmenovat. A třetí bolestí je, když dvanáctiletý Ježíš jde s rodinou do Jeruzaléma, kde vykonávají náboženské povinnosti a vrátí se domů. Matka a otec mají takovou obrovskou důvěru, že odcestují a neptají se, kde je synáček. On s nimi nejde, a tak se vrátí a tři dny ho v Jeruzalémě hledají s bolestí, což matka i přímo říká: hledali jsme tě s otcem s bolestí. On jim pak odpovídá: Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce? Ale co ta mariánská duše při tom prožila. Dalších čtyři bolestné stupně se vlastně týkají toho, co souvisí s pašijemi, se samotným Kristem: nesení kříže, ukřižování a smrt na kříži, snímání z kříže – co například Michelangelo velmi krásně ztvárnil v Pietě, posledním stupněm je pak uložení do hrobu.

Nyní bych se rád zabýval těmito sedmi stupni, které mohou znamenat pro vývoj lidské duše, když se nad tím člověk zamyslí a trochu o tom meditují. Představme si Marii, jak k ní přišel anděl a zvěstoval jí dítě, ona otěhotněla a potom porodila syna. Okolnosti jsou trochu zvláštní, ale toto ještě nejsou ty bolesti a zdá se, že všechno je v pořádku. Naplňuje ji ženské štěstí, že dala synovi život, že je naděje, že vyroste a bude z něj dobrý člověk. Více si asi nepřála a zřejmě ještě neměla hotovou představu o tom, co znamená to, co jí zvěstovala Alžběta, a že potom přišli pastýři a různé věci jí oznámili. Nyní přichází něco nového. I Simeon jí něco zvěstuje, že až Ježíš vyroste, bude jednou jakoby kamenem úrazu, zkušebním kamenem, a mnozí padnou a někteří z nich zase vstanou, a potom říká: i tvou duši pronikne meč. To znamená: to, co sis dosud představovala o spasení lidu, není tak, bude to jinak. A ten obraz, že duši pronikne meč, je něco, co pochází vlastně z mysterií. V nich každý, kdo se chtěl stát zasvěcencem, na určitém bodě své cesty to prožil buď jako skutečný obřad, nebo to prožil jen duševně. A pro něj to znamenalo velkou bolest v duši. Dá se to vyjádřit tak: život, jak jsi ho znal, když ho vnímáš a přitom sám sebe cítíš v souvislosti s duchem, bude mít úplně jinou hodnotu. Duchovní je mnohem podstatnější, mnohem cennější, vnější svět je oproti němu jako mrtvý. Ten určitý pocit, jak může duch zasáhnout do lidského života, se zahalil do tohoto obrazu meče, který prorazí duši. Pozemský život sám o sobě nemá dostatečnou cenu. Musí se uvést do určitého poměru s duchem. Tak si můžeme udělat jakousi představu o tom, co při tom mariánská duše prožila.

Často čteme určitou větu: Ona zachovávala všechna tato slova ve svém srdci a přemýšlela o nich. Najednou to srdce je jako mateřské lůno, do kterého se dostalo něco jako semeno, slovo, výrok, událost, a teď to má žít. V tom je právě první stupeň, že ona dostane určitý pocit o hodnotě pozemského vnějšího života vůči duchu. Druhé je snazší pochopit – co znamená útěk do Egypta, vlastně ztratit domov. Ztratit domov ale znamená mnohem více, všechno, na co jsme byli zvyklí, co nám bylo příjemné, v čem jsme žili, jazyk, okolí, společenství lidí, a najednou domov nemáme. Je to zase obrazem toho, že člověk, který je v určitém spojení s duchem, na pozemském světě domov nemá. Je to možná kruté, ale je to tak. Každý to v nějaké míře zná, když například příbuzní jdou obvyklou cestou a vy se s nimi chcete bavit o tom či onom, co je ve vaší duši, a najednou zjistíte, že nejsou, jsou naprosto cizí, nemohu se o tom s nimi bavit a jsem sám, odkázán sám na sebe. Je to vlastně trochu bezdomovectví, které patří k cestě k duchu.

Pak třetí utrpení – dvanáctiletý Ježíš. Řekněme, že těch pár let v Egyptě bylo jiných, ale pak se vrátili do Nazareta, dejme tomu 10 let žili takovým normálním, pěkným životem, a to dítě vyrostlo a bylo rozkošné, krásné a každý ho musel milovat, samozřejmě matka také. Její duševní vztah k dítěti byl určitě velmi vřelý, velmi bohatý, a najednou on jde vlastní cestou. Zůstane v Jeruzalémě, ani nemá potřebu říct matce: Já tu zůstanu, nedělejte si starosti. Jednoduše zmizí. Co to musí udělat s mateřskou duší, ty bolesti. Najednou je toto dítě samostatné. A náhle Ježíš říká ta zvláštní slova: Nevěděli jste, že musím být v domě mého Otce? Ale ten otec tě hledal. Avšak jiný otec. Tento Otec, o kterém jsme právě mluvili, jakoby se vylil do světa, je ve světě mrtvý, ale je tam ještě ten dům, ten chrám ještě je. V něm mohly zůstat ještě nějaké poslední zbytky živého Boha, které tam mohly přežít. A tam patří. Tušíte, že to je jakoby bezdomovectví na druhou, nejen zvyklostí, ale i celé duševní rozpoložení musí být jiné.

Rád bych přidal něco, co v katolicismu nenajdeme, ale co může do velké míry tuto věc objektivně doplnit. Rudolf Steiner přednášel o tzv. pátém evangeliu a tam popisoval nejrůznější události z Ježíšova dětství, potom popisoval události, které zažil jako dospívající muž. Po dvanáctém roce se nejprve dostává mezi Židy a bylo úžasné, jak on ihned vždy pochopil moudrost těch Židů a jak ji mohl v sobě oživit. On to najednou dokáže. To, co se už víceméně považovalo za mrtvé nebo co se zažívalo jako mrtvé, mohl v sobě oživit. A matka to samozřejmě prožívala spolu s ním a mluvila s ním o tom. Potom dalších šest let putuje po pohanských místech a tam prožívá něco podobného. Dříve tam bylo něco úžasného, ale dnes jsou tam démoni. Ježíš zažívá původ těch náboženství – to teď nechci rozvádět – tzv. kosmický Otčenáš, který je obrácený a ukázal vlastně cestu člověka k Zemi. On to obnovil v sobě a jakoby se mohl stát kněžím těch pohanských náboženství, ale samozřejmě nechtěl. Potom třetí krok byl, že se dostal mezi Esseny a žasl nad jejich moudrostí a duchovní vyspělostí. Tam pak měl na konci takový zvláštní zážitek, že na jedné z jejich bran viděl utíkat od nich nepřátelské mocnosti, Ahrimana a Lucifera. A najednou v jeho duši vyvstala otázka: Kam oni vlastně jdou? K ostatním lidem! Toto, co zažil u Essenů, o tom příliš nemluvil s matkou. Hlavně nemluvil o tom, co pocítil jako výsledek – i kdyby se podařilo obnovit moudrost Židů, i kdyby se podařilo obnovit kulty těch pohanů, i kdyby se rozšířilo to, co žilo v působení Essenů, všechno by bylo marné a k ničemu, protože tyto duše to nejsou schopny do sebe pojmout, přijmout, pochopit, v sobě oživit, všechno je marné. Až v té době, krátce před křtem v Jordánu, o tom všem Ježíš začal mluvit s matkou. Mluvil o tom, co se mu všechno podařilo obnovit, oživit, a ona z toho měla radost, ale nakonec zazněl jeho úsudek: Všechno je marné. Toto je doplnění její první ztráty dvanáctiletého syna, jakoby ho teď ztratila ještě jiným způsobem – jeho velikost, jeho nevinu. Co pro matku znamená, když najednou syn vysloví sám nad sebou úsudek: všechno je marné. To samozřejmě do velké míry přetváří duši matky a ona potom prožívá další život poněkud jiným způsobem.

Nyní se můžeme zabývat dalšími stupni bolesti, je to sice téma, o kterém bude částečně večer mluvit Stanislava, ale mám povolení to ještě trochu rozvést, protože ona vezme téma z jiného úhlu pohledu. Co vlastně znamená prožít nesení kříže a ukřižování? Co je takové tělo visící na kříži? Je samo jako dřevo, jako něco cizího. Člověk sám už nemůže mít vztah k tělu, jak ho máme my. My přece jen máme ještě ze svého těla určitou radost. Slouží nám, dává nám nejrůznější zážitky, požitky, je hezké mít tělo. Představte si, že byste nesli se sebou své tělo jako kus dřeva. Ale matka vnímala, jak Ježíš vlastně nese své tělo jako kus dřeva, jako něco cizího. Samozřejmě v tom je i něco dalšího, co nemůžeme příliš rozvádět: že tím, že Ježíš Kristus visel na kříži, se mu proměnil dech, dýchání. Musel roztáhnout paže, čímž nastalo velké napětí v napjaté hrudi a jak chcete v tomto napětí dýchat? To už vlastně nejde, jakoby se dech zastavil, člověk tím strašně trpí a samozřejmě i Kristus tím určitým způsobem trpěl. A když se například podíváte na zločince vpravo a vlevo, vidíte na obrazech některých malířů, jak se skutečně svíjejí, ale Kristus je klidný. Protože v sobě vytvořil určitou možnost, kterou normálně mají jen rostliny. Ten dech, který normálně musíme vypustit z úst, je třeba nechat v sobě a proměnit v něco jiného. V alchymii se tomu říká utvoření kamene mudrců, a to souvisí s tím, že je to podkladem živého poznání. Kristus to určitým způsobem udělal, určitým způsobem oživil poznání a matka to zažila. Zažila v sobě, navzdory bolesti z utrpení syna, mohla v sobě oživit poznání.

V okamžiku, kdy Ježíš zemřel a když mu voják otevřel bok – to je stupeň tzv. mystické smrti, a je to něco velmi zvláštního. Jednak je zajímavé, že například Anna Katarína Emerichová, která prožívala vnitřním způsobem pašije a měla také určitý pohled do dávných časů, například říkala: Když Bůh stvořil Evu, vyňal ji z boku Adama, z žebra. Na stejném místě nabodl voják zdola Ježíšovo srdce a potom vytekla krev. Je zajímavé, že Eva byla vyňata ze stejného místa. Krev vytekla z těla Ježíše, proudila do země: to je Eva. Mohli bychom nyní říci: Marie to intenzivním způsobem prožila. Pro mě je zajímavé dát do určité souvislosti to, že v tu chvíli stál nad Golgotou v kulminaci Mars. A když si uvědomíte jeho znak, najednou uvidíte kopí, které bodlo do Ježíšova boku. To bylo blízko místa, kde je žlučník, který se spojuje s Marsem. Do takovýchto detailů to nakonec souvisí. Ale co z toho vyteklo – oživená, vyčištěná krev. Ne ta normální egoistická, ale něco, co ve světě ještě nikdy nebylo, něco, co skutečně může Zemi obnovit. V dlouhých dobách, v daleké budoucnosti, ale je to nějaký proud, který od té doby je na Zemi a proudí. Marie možná byla jednou z prvních, které to určitým způsobem uchopila. Jen krátce dva umělecké výjevy: Grünewald častěji maloval ukřižování. Také na Isenheimském oltáři je ta scéna namalována a na té straně, kde je Ježíšova jizva, na té straně stojí Marie a Jan. Marie je úplně bílá v obličeji, asi omdlela, Jan ji drží a můžeme si představit, že Marie tu chvíli vnitřně prožívá. Krev jí zmizela z tváře, soustředila se v srdci a prožívala, co syn na kříži vykonal. To je jeden umělecký výjev, pak je tu Vyšebrodský oltář, který to má trochu jinak. Tam také stojí Marie pod křížem, částečně držená jinými lidmi, a má přes ramena bílou šátku a na ní devět kapek jeho krve. Tři na hlavě, tři na jednom a tři na druhém rameni. To znamená, že tam je jakoby klíč k pochopení celého díla, mohli bychom říci devítibolestná Matka, devět kapek krve na ní. Mohli bychom říci, že sedm by stačilo, ale v každém případě je to jeden z hlavních okamžiků.

Dalším krokem je snímání z kříže, tam je právě Vyšebrodský oltář velmi krásný a úžasný. Matka sedí vedle kříže, syna má v klíně, alespoň jeho hruď, jednou rukou drží jeho hlavu a u jeho nohou stojí Josef, samozřejmě ne otec, ale Josef z Arimatie, ale je zajímavé, že také Josef. Je pozoruhodné, že Kristus vypadá úplně uvolněně, jakoby se trochu usmíval. Rány jsou vidět, ale jakoby tajemně zářily. Ale nejzajímavější na tomto obraze je, že se určitým způsobem opakuje situace narození. Tam leží Marie na lůžku, má svého Syna v náručí hlavami k sobě a je vidět, že jeho oči jsou jejími očima, nos je jako její a ústa, i když trochu menší, také. Je vidět, že Ježíš je z jejího těla. A nyní při snímání z kříže jsou opět jejich tváře u sebe a stejným způsobem je ta podobnost zjevná, ale Syn je nyní mrtvý. Můžeme mít dojem, že jakoby ho Marie měla znovu porodit, ale už ne pozemského Syna, nýbrž bytost, která patří celému světu.

Potom přichází poslední krok, uložení do hrobu. Co může takový člověk jako Marie, který prošel těmito stupni, v takovou chvíli prožívat. On se nyní tělesně se celou Zemí jakoby spojí. Nejen s celou Zemí, ale s celým kosmem. Už žádné oddělení člověka od světa, budoucí jednota. Já jsem se pokusil trochu naznačit ty stupně bolesti a nyní je samozřejmě otázka: Proč to máme nyní prožívat jakoby z úhlu pohledu nebo prožívání té ženy? Například jsem naznačil, že ženskou vlastností v naší duši je fantazie. A můžeme si vyfantazírovat leccos. Ale aby to, co se jakoby ve fantazii tvoří, se stalo skutečností, k tomu musí právě ještě přijít z druhé strany nějaká jiná síla. Můžeme říci, že ten obraz, který vytváříme, se musí ještě naplnit jakoby duchovní skutečností. Například všichni známe pohádky. Jsou to úžasné obrazy, které se chovají, jakoby byly skutečné, ale my všichni cítíme, že to jsou vlastně obrazy, které odrážejí něco, co žije v naší duši. Proč nás tyto obrazy tak úžasně oslovují? Protože vnímáme, že to vytvořil někdo ve fantazii, ale vytvořil tak, že se k tomu připojil skutečný duchovní svět, a najednou je to pravda. Pravda, která neukazuje něco minulého, ale něco, co bude. Protože to všechno jsou obrazy, které nás určitým způsobem chtějí vést na cestu vlastního vývoje. Toho prince nebo princeznu máme v sobě a musíme vždy překonat určité zlo – zlo skřítka, obra, nebo samotného ďábla, či jiného protivníka. Ale v pohádce se to vždy podaří, a tím tyto obrazy v nás vytvářejí určité duchovní síly, které nás mohou vést dál. Podobně je to právě i s tím, co může Mariina fantazie v sobě vytvořit, co z jejího syna jednou bude. Možná měla nějaké obrazy a najednou skutečnost říká: ne, takto to úplně nebude, ale trochu nebo podstatněji jinak. To jsou ty bolesti, které usměrňují obrazy fantazie do směru, který skutečně vede do budoucnosti. Do správného vývoje.

Právě v tom je, že na těchto stupních můžeme prožívat, že naše fantazie, můžeme říci také pokus o imaginaci, se může naplnit pravdou, která má jednou nastat. Ta pravda samozřejmě není předem určena do všech detailů, může být trochu taková, nebo trochu jinak, zde má fantazie ještě určité místo. Ale jsou tu jisté zákony, které se k tomu vyjadřují, které jsou nevyhnutelné. A naše imaginace se mohou školit na duši Marie prožívanými stupni života Krista. On je ten Stvořitel určitým způsobem, ona to prožívá v sobě a může své duševní síly vyčistit a usměrňovat k dobru. Aby se právě dnes lidská duše nestala nevěstkou, ale nevěstou. Ještě něco dalšího k tomu: ve fantazii působí síla sympatie. Věci nám jsou určitým způsobem sympatické, právě to stvoření je nám sympatické, když z toho něco vznikne, pak je to spojeno se sympatií. Ale sympatie ještě není to poslední, co bychom potřebovali. Bolesti tu sympatii proměňují v něco jiného, znějícího podobně, v empatii. Znáte ten rozdíl: když mi je člověk sympatický, no ano, to je krásné. Ale když mohu v sobě vytvořit empatii, je mi jedno, zda ten člověk nebo situace je mi sympatická, já mohu soucítit a z tohoto soucitu mohou vzniknout impulzy, co mohu pro toho druhého udělat, co on nyní potřebuje. Zde se dostáváme k tomu, co jsem před tím letmo naznačil, ten proud Kristovy krve, jak oživit situaci, svět, člověka. Empatie je velmi něco podstatného, co se má v lidské duši vytvořit. Myslím, že v naší době je lidstvo zralé, aby aspoň někteří empatii vytvořili, získali ji, a tím umožnili další vývojový krok lidstva. Myslím si, že právě v tom mají svou úlohu Slováci. Nejste však jediní. Jednou jsem si udělal představu nikoli o středu Evropy, ale o východní části střední Evropy. Kolega vytvořil mapu podle údajů Rudolfa Steinera, na které je západní a východní část střední Evropy. Východní část střední Evropy je větší než západní, a podle těch hranic jsem hledal střed té východní části. A kam se dostaneme? K Banské Bystrici – Zvolenu. Zajímavé! To znamená, že Slováci mají něco do činění se srdcem, což je právě ten ženský prvek v naší duši. Samozřejmě k tomu patří i odvaha, bez odvahy to nejde. To jsou možná vlastnosti – empatie a odvaha, které mohou určitým přirozenějším způsobem tady na Slovensku působit, nebo vzniknout. Ale musí se to vědomě uchopit, a i když to budou třeba jen malé kroužky, i ty malé kroužky mohou vytvořit něco, co bude mít význam daleko za hranicemi této země.

Tu bych nyní skončil...

Přednáška redakčně upravena autorem, slovenský překlad Dagmar Lišková

Související články