Christophe Strawe: Iniciativa a instituce, individuální jednání ve společenství

Christophe Strawe

Iniciativa a instituce
Individuální jednání ve společenství

Žijeme v době, kdy se vztah jednotlivce ke společenství radikálně mění. Hesla jsou individualizace, pluralizace a globalizace. Jak by se měly změnit společenské struktury, abychom mohli žít svobodně, aniž bychom rozdrobili společnost svými egoistickými zájmy? Obvykle slyšíme odpověď, že potřebujeme trojčlenný sociální organismus, v němž se spojí svoboda a bratrství na základě stejných lidských práv. Setkáváme se s mnoha úvahami o tom, co to znamená pro jednotlivé oblasti společnosti – školství, zdravotnictví, vlastnická práva atd. – a je nepochybně naším stálým úkolem zvyšovat povědomí o nutnosti těchto změn a v praxi hledat cesty k nim.
Práce na této rovině však sama o sobě nemůže přinést uspokojivé výsledky. To, že něco víme nebo chceme, ještě neučiní náš sociální impuls věrohodným pro život. Sociální otázku nemůžeme vyřešit jednou provždy, stejně jako nemůžeme uvařit jídlo, které by nás jednou provždy nasytilo. Lidé ji musí řešit vždy znovu. Společenské struktury jim to mohou usnadnit nebo ztížit, samy o sobě však nic nevykonají. I to nejsociálnější uspořádání společenství ztroskotá, pokud se v něm lidé budou chovat antisociálně. Trojčlennost sociálního organismu tedy není žádným řešením sociální otázky, ale pouze vytvořením předpokladů k tomu, aby mohla být znovu a znovu řešena. Trojčlennost má ve společnosti vytvořit prostor pro iniciativu, pro vznik nových svobodných společenství. Taková společenství, založená na iniciativě a odpovědnosti, budou muset postupně nahradit starý model řízení shora. Samospráva namísto státních opatření – to je motto moderního společenského vývoje.

Mezi Skyllou a Charybdou

Vezměme si za příklad samosprávnou waldorfskou školu jako společenství založené na odpovědnosti rodičů a učitelů – v zájmu dětí. Všechny samosprávné instituce – pokud nebereme samosprávu jen formálně – jsou takovými společenstvími založenými na odpovědnosti. (Platí to samozřejmě i pro všechny firmy a jiná podobná společenství, v nichž jsou jednotlivé oblasti odpovědnosti rozmanitější a úrovně odpovědnosti odstupňovanější, než je tomu v rámci učitelského sboru.) Tato odpovědnost nesmí být chápána pouze jako nezávislost na státu či společnosti, ale musí pronikat reálným životem společenství. Když se to nepodaří, společenství upadá do těch starých poměrů, kvůli jejichž překonání vzniklo. Nestačí jen odmítnout mocenské struktury centralistického státu, je třeba také zabránit tomu, aby se společenství samo nestalo centralistickým státem v malém. A těmto tendencím je nutné zabránit již v jejich zárodku.
Mnoho samosprávných institucí tento problém zná. Proč – navzdory mnohým pozitivním „vymoženostem“ – je tolik nespokojenosti se sociálními vztahy například v antroposofických zařízeních a v jejich okolí? Často je to proto, že samotná instituce se dostala do popředí a iniciativu odsunula do pozadí, takže vzniklo společenství v původním smyslu, založené na podřízenosti a přizpůsobení strukturám. Iniciativa je pak chybně chápána jako svévole. Tedy jako uzurpování pravomoci bez ohledu na společenství. To jsou Skylla a Charybda, mezi nimiž musí proplout moderní společenství.
„Zdravé je jen tehdy, když se v zrcadle lidské duše utváří celé společenství a ve společenství žije síla jednotlivé duše.“ Tak zní od Rudolfa Steinera formulované „motto sociální etiky.“ Stručně a výstižně vyjadřuje podstatu nového společenství, které – na rozdíl od starých společenství – spočívá zcela na svobodě. Vezmeme-li uvedené motto vážně, uvidíme dva prvky, které jako jediné mohou vytvořit zdravé moderní společenství a které vycházejí od jednotlivce: jednak reflexi, jíž vnímá společný úkol dětí, klientů, kolegů atd., jednak aktivitu, jíž jim dává k dispozici své praktické schopnosti. O novém společenství nelze říci, že něco „dělá“, „chce“, „vyžaduje“ – za takovými formulacemi se jen skrývá staré, nesvobodné kolektivní vědomí. Nové společenství žije z dobré vůle jednotlivce, ta je principiálně nevynutitelná. Společné úsilí o zdravou sociální klima a komunikativní styl práce ji však může významně podpořit. Rozhodující otázkou tedy je, jak musíme spolupracovat, aby se v našem společenství mohly tvořivé síly jednotlivého spolupracovníka rozvinout co nejsvobodněji a zároveň ve prospěch společného úkolu.

Svéprávnost a úkol

Samostatnost jednotlivce musí být v moderně utvářeném společenství spojena s určitým úkolem, jinak snadno sklouzne k hraní si na vlastním písečku. Svobodná škola rozhodně není zařízením pro „seberealizaci“ učitelů. Vznikla proto, že si určití lidé vytkli úkol poskytnout dětem jinou, lepší pedagogiku. Pro tento cíl nasazují své síly a schopnosti. Antroposofická klinika vzniká, protože určití lidé vidí nutnost rozšířit medicínu o nové přístupy a jsou ochotni se o to zasadit. Vědomí úkolu a pocit odpovědnosti se mění v konkrétní iniciativu, která se pak ještě musí osvědčit jako schopnost samosprávného jednání v každodenním provozu instituce. Výchozím bodem je chápání úkolu ve smyslu společné vize, kterou si lidé v instituci vypracovali.
Nové společenství vzniká svobodně: jednotliví lidé se chopí iniciativy. Další se k nim připojí, protože v jejich iniciativě vidí něco smysluplného. Tento impuls se stává základem profilu instituce. Ta se pak prosazuje v praktickém životě, protože lidé jejímu impulsu dávají rozvinout svými profesními dovednostmi a vždy znovu se s ním vypořádávají. Zároveň je otevřena pro každého, kdo tento impuls považuje za smysluplný, a nevyžaduje od něj ideologický souhlas.
Svéprávnost, samostatnost, samospráva – to znamená převzít celkovou odpovědnost za fungování instituce, tedy za záležitosti duchovní, právní i hospodářské. Nezáleží na tom, na kterém z těchto polí si instituce vytkne svůj hlavní cíl – i v rámci svobodného duchovního života musíme řešit problémy práva a hospodaření. Učitel waldorfské školy, který si myslí, že je odpovědný pouze za pedagogiku a fungování školy jako celku se ho netýká, nejedná v samosprávném smyslu.
Tato nedělitelnost odpovědnosti za celek ovšem neznamená, že by nemělo fungovat dělení práce. Naopak, pokud se všichni snaží zařizovat všechno, nakonec se nepodaří zařídit nic. Když se jednotlivec před každým praktickým krokem musí ptát všech ostatních, nevznikne demokracie, ale diktatura většiny. Vhodné je, aby každý měl v rámci společenství své úkoly, jichž se zhostí a jejichž splněním pomůže celku. Neplatí to jen pro jednotlivce, který odpovídá za svou školní třídu nebo za své oddělení ve firmě, ale také pro všechny skupiny, které se samosprávného procesu účastní, tedy například pro rodiče a učitele waldorfské školy, kteří by k sobě měli přistupovat jako rovnoprávné skupiny, jež samozřejmě hrají různou roli a musí vzájemně respektovat své odlišné oblasti odpovědnosti.

Hledání společného základu – obraz úkolu a myšlenková práce

Samosprávu mnozí pociťují spíše jako zátěž než jako úlevu, kterou by správně měla být. Důvodem bývá nefungující předávání a respektování odpovědnosti mezi kolegy. Konference učitelského sboru nebo spolupracovníků prožíváme jako neplodné, když se nedostaneme k podstatným otázkám a přitom se topíme v množství drobných problémů.
Jak zajistit nutné dělení práce, ale zároveň zabránit tomu, aby každý myslel jen na úzkou oblast vlastní odpovědnosti? Jak zařídit rozpoznání rozhodujících úkolů a problémů, před nimiž se spolupracující společenství ocitá? Jak zvládat síly, které – zvenčí i zevnitř – ohrožují samu podstatu společenství a jeho úkolů?
Jde zde o mnohem více, než jsou otázky sociálních technik nebo odborné vedení rozhovoru. Ztotožnění se společným úkolem dosáhneme a kvalitu práce zajistíme jen tehdy, když si vytvoříme prostor pro společnou duchovní práci. Jednou její složkou je společná diagnóza situace, obtíží a úkolů. Ta spočívá v tom, že všichni účastníci konference si společně vytvářejí ucelený obraz problému, který před nimi stojí, i vědomí společné odpovědnosti za jeho řešení. Nestačí však problémy jen představit, je třeba se na ně podívat také ve světle podstatných impulsů, na nichž je společenství založeno – právě zde pak začnou vznikat plodná konkrétní řešení. Druhou složkou společné duchovní práce je proto práce se základními myšlenkami, z nichž vycházíme – například společná práce s některým základním pedagogickým textem (příp. textem podstatným pro obor, v němž se pohybujeme).
Když se tímto způsobem podaří včas rozpoznat problém a ujasnit si základní směr, jímž by se mělo ubírat jeho řešení, může – dokonce musí, pokud je to technicky možné – být konkrétní řešení předáno do odpovědnosti jednotlivce. Iniciativa jednotlivce se totiž zakládá jednak na vědomí, že se může aktivně podílet na základní myšlence společenství, jednak na skutečnosti, že může na vlastní odpovědnost pracovat na svých úkolech, aniž by mu do nich stále někdo mluvil. Zcela zásadní je však, aby se na základní myšlence společenství pracovalo průběžně, a ne až dodatečně, když už byla učiněna praktická rozhodnutí nebo když už někdo z účastníků začal jednat na vlastní pěst.

Delegování, rozhodování, uskutečňování

Základním prostředkem, který umožňuje individuální jednání na společném základě, je princip delegace. Tím zde neoznačujeme autoritativní přidělování úkolů, jehož plnění podléhá podrobným pokynům a neustálé kontrole, ale udělování pověření jednotlivcům nebo skupinám, kteří pak určitou dobu na úkolu pracují na vlastní odpovědnost. Kdo je takto delegován, jedná individuálně a přitom jménem a ve prospěch celého společenství.
Je nesmírně důležité zacházet s procesem delegování vědomě. Sotva cokoli ohrožuje fungování samosprávného společenství více než zmatečné a nedostatečně vědomé předávání odpovědnosti. K tomu nejsnáze dochází v případech, kdy se o převzetí úkolu nikdo zvlášť aktivně nehlásí, takže jsou všichni rádi, když se nakonec najde aspoň někdo. Vědomé delegování naproti tomu znamená, že si společně jasně popíšeme úkol a zeptáme se, komu je možné svěřit jeho samostatné splnění. Musíme si přitom dát pozor na dvě úskalí: prvním je onen již zmiňovaný způsob delegování úkolů bez ohledu na schopnosti dotyčného. Druhým je vznik skupiny zkušených, kteří již podle mínění společenství všechno zvládnou a kteří také samozřejmě převezmou všechny úkoly – vede to totiž jednak k jejich přetížení, jednak k tomu, že mladší kolegové nemohou sbírat zkušenosti a rozvíjet své schopnosti. Samozřejmým předpokladem vědomého zacházení s delegováním je kolegiální klima, v němž se kritika nebere z žádné strany osobně, ale o nedostatcích se mluví tak, že z pohledu na ně naopak vyvstávají možnosti dalšího rozvoje.
Podstatné je, aby společenství, jakmile si ujasnilo obecná hlediska týkající se problému a jeho řešení, opět ustoupilo do pozadí a vytvoření konkrétního řešení ponechalo delegovaným. Na nich by mělo spočívat – pokud je to v daném případě možné – také samotné rozhodnutí, že vypracované řešení bude provedeno. Snaha rozhodovat o všem na konferenci ochromuje iniciativu, blokuje proces rozhodování a vede k neustálému plýtvání nejcennějším zdrojem – časem. V zásadě jde o výraz nedůvěry vůči jednotlivci, jemuž svým neustálým zasahováním odpíráme skutečný mandát k řešení problému.
Jako samozřejmost předpokládáme, že svoboda delegovaného spočívá v možnosti zvolit si způsob řešení převzatého úkolu, a ne v možnosti přestat se úkolem zabývat. Stejně samozřejmé je, že mandát může mít nejrůznější rozsah. Při zásadním rozhodování o životě školy – třeba ohledně stavby nové školní budovy – nebude rozhodovat samotný učitelský sbor, ale do rozhodování bude zapojen také spolek rodičů a další orgány. Úkol delegovaný užší skupině by v tomto případě spočíval v přípravě podkladů pro takové velké rozhodnutí.
Nikdy se však při delegování odpovědnosti nesmí jednat pouze o vypracování nezávazných návrhů, které pak zbylí členové společenství, kteří se věcí vůbec nezabývali, mohou kritizovat jen na základě svých povrchních dojmů. Společenství, které by to připustilo, by pak ovládla nekompetentnost a jeho kompetentní členy frustrace, přes kterou se jen málokdo přenese natolik, aby byl ochoten někdy znovu převzít nějaký úkol.
Konkrétní provedení toho, co bylo vypracováno a rozhodnuto, musí v každém případě opět spočívat na delegovaném jednotlivci nebo skupině. Konference učitelů nebo spolupracovníků má úkolu především poradní, nikoli výkonnou funkci.

Výzva k odpovědnosti a absolutorium

Proces delegování odpovědnosti na jednotlivce nebo skupinu není úplný, dokud delegující společenství od delegovaných tuto odpovědnost opět nesejme. Po určité jasně vymezené době se společenství opět vědomě podívá na oblast, v níž byla odpovědnost delegována, a znovu převezme svou celkovou odpovědnost za tuto oblast. Delegovaným po skončení jejich mandátu udělujeme „absolutorium“, tedy je propouštíme z odpovědnosti, zbavujeme je také stálého spojení s jejich dřívějším úkolem a dáváme jim na vědomí, že výsledky jejich práce jsou přijaty a oni mají volné ruce opět pro jiné úkoly.
Předávání odpovědnosti delegovaným a její navracení celému společenství jsou základem zdravého rytmu v samosprávném životě instituce. Odpovědnost za celek se totiž utváří z vlastní odpovědnosti za jednotlivý delegovaný úkol a jeho řešení, a předávání a navracení odpovědnosti činí tuto souvislost vědomou. Když delegovaný předkládá společenství výsledky své práce, nejde o autoritativní výzvu k odpovědnosti, ale o možnost otevřít ostatním oblast své odpovědnosti a vysvětlit jim svou práci. Pro ostatní je to důvod k vděčnosti za vyřešení převzatého úkolu. Zodpovídat se z práce na delegovaném úkolu tak může být přímo slavnostní událostí. Pokud má každý člen pracovního kolektivu alespoň jednou ročně možnost promluvit o své práci, zdravě to ovlivňuje sociální klima. Pokud naopak má spolupracovník dojem, že ostatní jeho práci nevidí a neoceňují, zhoršuje to vztahy v celém jeho pracovním okolí.

Dynamická delegace

Popsali jsme sedm kroků – vytváření společného obrazu, práce na základních myšlenkách, delegování, rozhodování, uskutečňování, zodpovídání se, absolutorium – které můžeme shrnout do jediného pojmu „dynamická delegace“, v němž můžeme spatřovat rozhodující nástroj odpovědného kolegiálního vedení samostatné instituce. Dynamická delegace propojuje společné a individuální kroky v práci a životě organizace. Ve smyslu výše citovaného motta sociální etiky bychom mohli říci, že vytváření společného obrazu, práce na základních myšlenkách, zodpovídání se a absolutorium jsou procesy, jimiž se utváří společenství „v zrcadle lidské duše“. Mezi nimi leží samostatné delegování, rozhodování a uskutečňování. To jsou kroky, v nichž společenství ustupuje do pozadí a působí „síla jednotlivé duše“.
Bohatá zkušenost z oblasti samosprávných společenství již ukázala, že ignorovat tento rytmus se nevyplácí. Všude tam, kde se celek společenství snaží řešit úkoly, které by měl převzít jednotlivec, nebo kde jednotlivec koná to, co by mělo konat společenství, stává se společenství nemocným a přestává plnit své úkoly.

Související články

O vztahu sňatku ke Slovu

Stáhnout jako PDF verzi Svatba neboli svátost manželství je poslední svátostí v jejich celkovém organismu, neboť určitou dobu po svatbě se obvykle narodí dítě a následuje křest…

Číst dále