„Co je skvostnější než zlato? Světlo slunce! Co nás více občerstvuje než světlo? Rozhovor.“
Tato slova básníkova by se, milí přátelé, nehodila na většinu našich rozhovorů. Neboť téma našich rozprav po celou cestu naše- ho života jsou ponejvíce zevní starosti a zájmy. Jsou to Často prázdná slova, z nichž těžko jednou budeme skládati účty, slova, za která ve chvílích přemítání o sobě musíme se hanbiti, slova, o kte- rých by snad mohl básník říci: Co nejvíce nás ubíjí jest rozhovor.
Zvláště, jak dnešní člověk užívá svátků, jest v tomto směru pří- značné. Jest zvykem o svátcích konati návštěvy. Člověk si zajde na „kousek řeči“. Často si vyjdeme též na procházku do přírody. Ale rozhovor zde vedeny, nemá-li člověk již úplně otupené svědomí, jest ponejvíce stísňující. Velikonoční procházka končí obyčejně tupostí nebo nenáladou, takže je člověk rád, že svátky skončily a může opět zapadnouti do svého povolání.
Tak tomu nebylo při velikonoční procházce dvou učedníků jdoucích přes pole do Emauz. To byl klasický rozhovor, nad nímž by básník musel propuknouti v jásot a hledati ještě vznešenější při- rovnání.
Co bylo tématem jejich rozhovoru? Zoufalství pronikalo jejich srdce. Před tím se setkali s Mistrem, poznali jeho velikost, nesko- nalou lásku, považovali ho za Mesiáše dávno vytouženého. Ale po- tom přišel jeho hrozný konec: potupná smrt na kříži. Nebylo nyní všechno skončeno? Nebyla celá jejich naděje rozbita? Nebyl jejich ideál o zářivé budoucnosti jejich národa zničen? Musí nás uchvátiti ona hořká bolest těchto dvou lidí putujících do Emauz, bolest, kte- rou dobře známe, když naše ideály klesly do prachu, když tvrdá, ukrutná, střízlivá skutečnost zničila naše nejkrásnější a nejsvětější sny. Bez naděje v srdci putují učedníci do šerého večera. Mocné problémy a nesčetné otázky o záhadě posledních dnů, na něž nena- cházejí odpovědi, otřásají jejich nitrem.
Ale cestou přidruží se k nim kdosi třetí. Nepoznávají ho.
A hlas třetího zaznívá v jejich srdcích, jakoby Mistr k nim promlouval: „Zdaliž nemusil těch věcí Kristus trpěti, a vejíti v svou slávu?“ Tak odkrývá jim pravý vnitřní smysl události na Golgotě, a tím smysl pozemského bytí vůbec. Utrpení má smysl? Nové, neslý- chané slovo pro jejich sluch! Smrt není koncem, nýbrž začátkem nového vyššího života? Učedníci se chvějí při této odvážné myšlen- ce. V úžasu oněměli. Jediná odpověď, kterou nalézají, jest, že ho prosí aby zůstal s nimi, když chtějí vejíti do příbytku. Jest večer. Slaví s ním večeři. A podle způsobu lámání chleba Ho poznávají. V té chvíli jim však mizí, neboť již není s nimi, vedle nich, nýbrž v jejich nitru.
Milí přátelé, prožíváme-li vnitřní boj o správný zážitek tajem- ství Velikonoc, bojujeme-li ve svém nitru o správné putování živo- tem, o důstojné obcování s lidmi, tu mysleme na dva učedníky jdoucí do Emauz. Pravda, musíme vstoupiti zase do všedního dne. Všední den, život, ničí vždy nejlepší a nejsvětější přání našeho srd- ce, strhuje naše ideály do prachu. Kalí původní zář lidského spole- čenství.
Zachováme-li si však na cestě životem — a to každý může — problémy a otázky o nejvyšších pravdách božského působení a lid- ského bytí, půjde Zmrtvýchvstalý neviditelně s námi. A vždy, kdykoliv bude naše srdce hořeti, můžeme věděti, že to jest On, jenž nás poučuje a posiluje, On jenž pravili „Kde jsou dva nebo tři ve jménu mém, jsem uprostřed nich“.
A vždy, když chceme vejíti do příbytku svého nitra, nechť to je při meditaci, nebo svatém Obřadu posvěcení, požádejme Ho, aby zůstal s námi. On je duch svobody a vchází jen na přání člověka.
Pak ale zůstane s námi povždy, v celém našem i všedním životě.
Jest však něco všednějšího než chléb, který denně požíváme? Jest však něco svatějšího než chléb na oltáři, který přijímáme?
Zde mizí Kristus našim zrakům, neboť vstupuje do našeho nit- ra. Zázrak velikonoční se uskutečňuje: Z mrtvých vstalý Kristus v nás! Mystérium Golgoty v nás! Jeho tajemství jsou odhalena, jasná. Jak mocný, otřásající zážitek, kde všechny osobní strasti a radosti jsou jen vybledlými, bezvýznamnými obrázky.
A člověk by nesnesl tohoto nekonečně velkého okamžiku, mu- sel by se v tu chvíli rozpadnouti v prach a popel, kdyby Kristus ne- byl životem v jeho duši, kdyby se „Kristus sám neobětoval na oltáři jeho duše.“
Ano, budiž tak.