Krédo – část první

„... jak jim to Duch dal vyslovit“

Ráno o svatodušních svátcích bylo jedenáct původních apoštolů, kteří byli volbou Matěje opět doplněni na dvanáct, svorně pohromadě, i s matkou Ježíšovou uprostřed nich. Na obrazech, které tuto událost znázorňují, vidíme apoštoly s plamenem nad hlavou, každého často s nezaměnitelným výrazem tváře a gestem rukou: kruh, ale dvanáctkrát zvláštní. V legendě, která vznikla již v raném křesťanství, se praví: Onoho rána vyslovil každý z dvanácti apoštolů, duchem naplněn, jednou větou to, co pochopil z Krista. Tak vzniklo krédo – Apostolikum, dvanáctkrát diferencovaný celek. Shoduje se počet apoštolů s počtem vět kréda jen náhodou? Když se touto otázkou zabýváme, rychle zjistíme, že obsah a posloupnost vět vyznání poukazují na hlubší úroveň: na souhru sil, které tvoříce působí ze zvěrokruhu do pozemského světa. Zrcadlí se v utváření lidského těla, ale také v hlavních událostech Kristova působení. Dvanáct vět vyznání tak shrnuje Kristovo působení na Zemi a zároveň budování nového člověka.

***

Čím se vlastně lidské tělo stává typicky lidským? Vždyť je přece zcela podobné tělu vyšších živočichů. Rozdíl spočívá v tom, že kostra, svalstvo i vnitřní orgány jsou u člověka utvářeny podle zákonů vzpřímené chůze, řeči a volné pohyblivosti rukou. Ty si však člověk musí osvojovat v průběhu několika let. Právě ony jsou tím, co dělá lidské tělo lidským. Je poučné sledovat všechny zvláštnosti toho, co se zde odehrává.

Jako první se dítě učí vzpřímenosti. Když se po zhruba čtyřiceti dnech sladí jeho oči, poprvé se skutečně podívá na matku. Usmívá se. Tehdy se v něm probouzí podnět ke vzpřímení. Nejprve zvedá hlavičku, pak trup, až zhruba po roce stojí a zkouší první kroky. Síla, která vede ke vzpřímení, zasahuje do těla a vychází od čela.

Potom se dítě učí mluvit. Je vidět, jak se na tom nejprve podílí celé tělo, především paže a ruce. Postupně se však řeč soustřeďuje do oblasti úst a hrtanu.
Potom se dítě učí myslet. Tuto schopnost už není tak snadné lokalizovat v těle. I když přitom mozek hraje důležitou roli, činnost, která předchází uvědomění hotové myšlenky, z něj nevyvěrá. Náš jazyk je v tom konkrétnější.
Chápeme věc či souvislost, nebo o něčem jako o vahách – zvažujeme. Přitom se snažíme vycítit, jak je v nás sladěna pravá a levá strana. I geometrii – přímku, kruh, úhel – prožíváme v končetinách a „překládáme“ ji až později do abstraktních myšlenek. Základ myšlenkové činnosti nacházíme v souměrném uspořádání našeho těla, které se nejvíce projevuje v pažích a rukou ch.

V době školní docházky začíná pravé učení. Svět se stává vnitřním bohatstvím. Malá příhoda může ukázat, co to pro dítě znamená. Matka, jejíž syn chodil do páté třídy waldorfské školy, se divila, že přišel domů tak sklíčený. Po přiměřené chvilce se ho zeptala, co se děje, a tu vzlykaje vyhrkl: „Alexander Veľký zomrel!“ Člověk dechu a srdce nyní prožívá svět, i když jde jen o „pouhé“ dějiny. Další oblast těla je uchopena.

Kolem dvanáctého roku se opět změní něco podstatného. Stud, který dítě dříve prožívalo spíše jako pocit, se nyní projevuje až v těle. Když se člověk červená, tělesně to souvisí se sympatickou nervovou soustavou, jejíž sídlo je v podbřišku. Dítě se o něco více vrůstá dolů do těla. Uchopování těla shora dolů dále pokračuje pohlavní dospělostí a růstem končetin, až dospělý nakonec stojí na nohou a zasahuje rukama do života. Celé uchopování těla shora dolů, které tělo činí lidským, probíhá od čela až k nohám. Čelo – Beran, nohy – Ryby. Prostřednictvím působení sil zvěrokruhu nám kosmos teprve dává úplné lidství.

První část článku „ ... wie der Geist es ihnen gab auszusprechen“ od Franka Peschela, který byl zveřejněn v časopise Die Christengemeinschaft, číslo 5/2018. Z německého originálu přeložil autor. Pokračování v příštím týdnu.

Související články

O vztahu sňatku ke Slovu

Stáhnout jako PDF verzi Svatba neboli svátost manželství je poslední svátostí v jejich celkovém organismu, neboť určitou dobu po svatbě se obvykle narodí dítě a následuje křest…

Číst dále