O vztahu křtu ke Slovu
Co to vlastně je: slovo? Z každodenního života ho samozřejmě dobře známe a stále používáme, abychom jiným lidem něco sdělili nebo si sami nechali ústně či písemně něco sdělit. Slovo přitom označuje určitou věc nebo abstraktní pojem, anebo vyjadřuje pocit či zážitek našeho nitra. Slovo je více méně jednoznačné a dá se podle slovníku snadno přeložit do jiných jazyků. Ale je to opravdu slovo? Nebo jinak řečeno: celé slovo? Je to Slovo, o kterém mluví Janovo evangelium, že bylo v prapočátku?
Z tohoto hlediska je zajímavé pozorovat děti, jak se učí mluvit. Novorozeně umí zpočátku pouze křičet a pak začíná vydávat zvuky, které něco vypovídají o jeho tělesném či duševním stavu, tedy o tom, zda je mu dobře, nebo ne. Zvuky se pomalu proměňují v jednotlivé hlásky a ke konci prvního roku děti často leží v postýlce, hrají si se svými prsty nebo s nějakým předmětem a opakují různé slabiky, jako by je chtěly trénovat. Srozumitelný smysl v tom ještě není. Někdy na začátku druhého roku je tu náhle první slovo. Často je to: máma. Zážitek pro dítě – samozřejmě pro ně ještě zcela nevědomý – je přitom velmi bohatý. Označuje nejen skutečnou mámu, ale vyjadřuje také, že se s ní dítě může jakoby splynout a otevřít se jí, a nezřídka mámě otevírá i ručičky vstříc. Pohyb a slovo jsou ještě jedno, neboť pro dítě je v slově obsažena celá příhoda. Tak si slovem dobývá bohatý nový svět, a to nejen hlavou, ale celým tělem.
Na dítěti můžeme ještě pozorovat, že slovo není jen označení vnější věci či vnitřního pocitu, ale že ve slově působí tvořivé síly. Ty už nejsou tak mocné, aby tvořily skutečné věci, ale dávají nám ve vlastní duši zažít gesta a oněch tvořivých sil, které jsou jakoby začarovány do světa kolem nás. Můžeme tušit za slovem božské tvořivé Slovo – LOGOS – o kterém mluví Janovo evangelium, že bylo v prapočátku a stvořilo všechno bez jediné výjimky. Toto silné prožívání slova, které ještě má malé dítě, musí během života slábnout. Jinak bychom se jako lidé nemohli upevnit ve vlastní duši, ve vlastním já. Je však třeba v pozdějším životě ztracené slovo v sobě znovu oživit, abychom dosáhli plného lidství.
K tomu může pomoci křest. Když dítě křtíme vodou, spojujeme ho se silou „všepronikajících zrodů světů“, tedy s věčně omlazující silou božského ducha a se světem, odkud člověk pochází. Tato omlazující síla pak může žít i ve slově, aby se nestalo holým abstraktním označením vnější věci či subjektivním výrazem vlastního nitra, ale něčím, co ještě připomíná svůj božský původ. Když dítě potom křtíme solí, spojujeme ho se silou „všeuchovávajících mocností světů“. Člověk je tím více člověkem, čím více má živých vzpomínek. Stále se učí, ale může se učit jen tehdy, když je jeho vnitřní svět bohatý a živý a umožňuje, aby se z různých zážitků v duši časem vykrystalizovala pravda. A když nakonec dítě křtíme popelem, spojujeme ho se silou „všeobnovujících světových cílů“. Nejvyšší důstojnost člověka spočívá v tom, že může do světa přinést něco zcela nového, co ve světě ještě nebylo, že může svět obnovit – slovem i činem. V rozhovoru nebo ve vyprávění, básni či činohře se svět tvoří znovu, a když se jednou Země rozpadne v prach, zůstanou živá lidská slova jako zárodek budoucího nového světa.
Předtím, než bude dítě pokřtěno třemi substancemi, slavnostně se vysloví jeho jméno. Jméno je také slovo. Označuje skutečného člověka, kterého vidíme očima. V případě dítěte skrývá v sobě ještě nerozvinutou duši a neznámý osud, tedy něco, co dítě v pozdějším životě činí nezaměnitelnou osobností. Tuto osobnost dnešní jména ještě nedokážou zjevit. Máme je od svého národa nebo od doby, v níž žijeme. Ale jméno, v němž zní tajemství věčné lidské individuality, je již známo mezi anděly v duchovním světě. Každé dítě může být pro nás výzvou, abychom se učili naslouchat tomu, co zní v duchu jako jeho jméno. Je to část věčného LOGU. Tak se křest může stát pro nás podnětem k naslouchání světu tvořícího LOGU a k hledání oživování slova mezi námi.
Frank Peschel