Společné slavení bohoslužby skutečně v Duchu
30. března 2020
Milí přátelé,
v době plošné karantény se nemůžeme shromáždit ke společné bohoslužbě. Ta nám chybí, ale můžeme hledat způsob, jak ji na chvíli nahradit. To jsme už začali dělat. Podobnou otázku si položili i přátelé v Praze. Tam vznikl návrh vysílat bohoslužby v přímém přenosu, jak se to dělá v různých jiných církvích. Tato možnost u nás není, ale je velmi zajímavé, jak pražští faráři odpověděli. Rádi vám jejich zprávu, kterou napsal farář Milan Horák, zprostředkujeme k dalšímu zamyšlení: jak společně slavit bohoslužbu skutečně v Duchu.
* * *
Všichni víme, jak nám obraz někoho blízkého dokáže pomoci vybavit si ho, abychom si přesně vzpomněli na své minulé setkání s ním a případně si představili i setkání budoucí. A videohovor s někým blízkým je už téměř jako by seděl přede mnou, jako bychom se setkali skutečně. Je to jistě jen iluze vytvořená přenosovou technikou, ve skutečnosti jsme každý jinde, ale vnější obraz nám pomáhá domyslet si zbytek.
Kdybychom se chtěli setkat tímto způsobem a na dálku si popovídat podobně, jako si někdy po obřadu povídáme u společné snídaně, mohla by nám technika skutečně pomoci. Někteří z Vás se takto občas scházíte a právě v této době dokážete ocenit možnosti, které nám dnešní technika dává.
Liturgická bohoslužba však spočívá v něčem jiném. To hlavní na ní nejsou naše setkávání tváří v tvář, ale všichni se díváme jedním směrem, k oltáři, kde se zvenku něco odehrává — avšak jako obraz duchovních dějů, duchovní skutečnosti, která je přítomna právě v okamžiku, kdy spolu slavíme obřad. Tuto duchovní skutečnost nevidíme vnějšíma očima a neslyšíme vnějšíma ušima, ale vnější obrazy a symboly ji před nás staví, vnější slova na ni poukazují, a tak ji najednou mnohem lépe dokážou vnímat i naše srdce.
Když však tyto vnější obrazy samotné přeneseme na dálku, pak s nimi nemůžeme přenést onu duchovní skutečnost, která je v bohoslužbě pro naše srdce reálně přítomna. Sice si potom jistě mnohem snáze dokážeme vybavit, jak zvenku vypadá kněz, oltář, květiny a hořící svíce na oltáři, ale naše srdce nemůže vnímat onu duchovní přítomnost, kvůli které se toto vše vnějšího děje. Ano, jistě, můžeme si na ni zkusit vzpomenout a vybavit si, co naše srdce skutečně cítilo, když jsme naposledy slavili obřad společně — jenže na místě, kde se díváme na obrazovku, to reálně přítomno není, ať si při tom skutečnou bohoslužbu představujeme sebelépe. Jako prožitek si k vnějšímu obrazu (a k vnějšímu slovu) dokážeme přidat svůj vlastní duševní obsah, ale objektivní Duch nám většinou zůstane zcela skryt za tímto naším duševním závojem.
Obřad posvěcení člověka je prostě bohoslužba vytvořená k slavení „zblízka“. Bohoslužbu „na dálku“ musíme udělat jinak.
***
Pro spojení „na dálku“ nám může pomoci vědomí, že se někde v určitou hodinu koná Obřad posvěcení člověka. Ten pro nás sice nebude prožitým obřadem, ale vztažným bodem, kolem něhož se spojíme tak, že se každý ze svého místa skutečně obrátí k Duchu. Někdo se bude obracet nahoru sám, protože žije osamoceně nebo nemá v rodině nikoho, s kým by takové obracení mohl sdílet, jinde se na to sejdou dva, tři, celá rodina — a spolu vytvoříme společenství, které nás všechny přesahuje.
Uvědomit si toto neviditelné propojení by mělo být prvním krokem, který uděláme, než se pustíme kamkoli dál. Všichni jsme ve velkém Božím náručí, všude kolem nás působí božské Slovo. Ten, o kterém vyprávíme příběhy evangelia, nás nyní všechny provází jako „Pán nebeských sil na zemi“, jako ten, „který život světa nese a uspořádává“. Není na světě místa, které by mu bylo vzdálené, nikdy nás neopouští, vždy a všude můžeme vnímat jeho přítomnost, tím spíše v tuto chvíli, kdy se k němu obracíme. A neobracíme se k němu sami, ale spolu s námi se k němu obracejí další bratři a sestry. Ačkoli jsme rozptýleni po světě, jsme jeho společenstvím, on je s námi všemi a skrze něho jsme i my všichni spolu.
Výchozím bodem našeho obracení se k Ježíši Kristu je skutečnost, že žil jako člověk mezi námi lidmi na zemi. O tom vypravují evangelia, a každá křesťanská bohoslužba se proto opírá o vybranou perikopu, tedy malý úsek těchto vyprávění. Než se však obrátíme k aktuální perikopě, je vhodné udělat ještě jeden přípravný krok: ponořit se obecně do myšlenkové krajiny, ze které se rodí evangelium, zalistovat si v Bibli a přečíst si něco, co nás vtáhne do jejího světa. Někteří z Vás se v uplynulých dnech ptali, zda Bible někde nepopisuje události, které právě zažíváme. Taková otázka nás ale snadno stáhne do jakéhosi apokalyptického zmatku. Raději si přečtěme některý ze starozákonních osobních příběhů, nebo nechme zaznít slova apoštola Pavla, který psal v situaci do jisté míry podobné, kdy se svými listy obracel na křesťanské sbory, které nemohl osobně navštívit. Prostě projdeme se krajinou evangelia, než dojdeme k samotnému evangeliu.
A potom si už můžeme přečíst aktuální kapitolu příběhu Kristova. V klidu, vnímajíce jednotlivá slova a prožívajíce všechny obrazy, ji poslouchejme s vědomím, že je to evangelium, tedy dobrá zpráva, radostná zvěst, Boží slovo, které nám je dáno právě pro tuto chvíli.
Pokud už máme kázání na tento den (pokusíme se je i nadále posílat v předvečer, abyste je ráno již měli), můžeme si po evangeliu hned přečíst kázání. Pokud ho nemáme (například proto, že se takto připojujeme k bohoslužbě v den, na který není plánováno kázání, nebo se k nám nedostalo z technických důvodů), nebo pokud cítíme potřebu ještě něco doplnit, můžeme se sami na chvíli zahloubat do slyšené perikopy: Jaký pozemský děj evangelium popisuje, co se stalo fyzicky, historicky, před očima přihlížejících? Čeho je to podobenstvím, jak k nám hovoří jednotlivé obrazy, co nám to připomíná? Kde ve svém každodenním životě jsme zažili nebo zažíváme podobná duševní hnutí, jaká zažili účastníci příběhu, který nám evangelium vypráví? A konečně, jakou úlohu nám právě toto vyprávění dává pro náš další život, pro náš další růst?
Pro návrat ze světa evangelia do našeho současného života je vhodné zakončit toto rozjímání vyznáním víry. Zvláště ve Společenství křesťanů, kde se snažíme vyznání víry nevyslovovat jako osobní vyznání, ale jako objektivní popis poznané duchovní skutečnosti, můžeme pocítit, jak nás střízlivé přečtení dvanácti vět, shrnujících základní pravdy křesťanství, pevně staví na nohy mezi nebem a zemí.
Tento pevný postoj je nejlepším základem pro osobní modlitbu, pokud ji chceme připojit. Právě nyní je čas, abychom vyslovili, za co všechno dokážeme Boha chválit, co všechno z posledních dnů jsme prožili jako jeho dar, za co jsme mu vděční, ale možná také, co nás naplňuje otázkou, o co všechno případně prosíme pro sebe, pro své bližní, pro celý svět.
Osobní modlitby zakončíme — nebo, pokud jsme se rozhodli je nevyslovit, pak je nahradíme — oním modlitbou, kterou dal Kristus svým učedníkům jako praobraz veškerého modlení: slavnostně vysloveným Otčenášem.
A potom zbývá už jen poslední, často opomíjený, ale přesto důležitý krok: rozloučení, uzavření všeho, jasné uvědomění, že se z bohoslužby vracíme zase do každodenního života. Jak se na konci Obřadu posvěcení člověka říká, že je završen, tak bychom si na závěr měli jasně říct, že nyní končíme a opouštíme chrám svého srdce — za nějakou dobu se do něho zase vrátíme, ale mezitím nás čeká kus cesty vnějším světem se všemi jeho úkoly, ale také s Božím provázením, o jehož skutečnosti jsme se právě přesvědčili.
* * *
Budeme rádi, když nám i Vy napíšete o svých zkušenostech z našeho nynějšího rozptýleného bohoslužebného společenství.
S srdečným pozdravem
Vaši faráři
Frank Peschel, +43 1886 2814, f.peschel@gmx.net
Stanislava Veselková, +420 723 799 904, stanislava.veselkova@gmail.com