Sedm kroků zmrtvýchvstání – část druhá
Na konci první části článku o sedmi krocích zmrtvýchvstání jsme došli až ke shledání jedenácti učedníků se Vzkříšeným na Velikonoční neděli večer. Poselství tohoto setkání zní: Všechno může nakonec sloužit k růstu duchovních sil v lidské duši, ať jsou to bolesti, nemoci nebo vlastní chyby. Všechno může napomáhat na cestě k vnitřní proměně. Kdo toto poselství přijímá, může být se svým životem i s vnějším světem v míru.
Když se ohlédneme zpět na první čtyři setkání, můžeme v nich spatřit náznaky čtyř částí oltářní svátosti. Setkání s anděly u prázdného hrobu je v pravém slova smyslu evangelium, radostné poselství z úst andělských. V setkání Marie Magdalény se zahradníkem nacházíme náznak obětování. Ona musí odvrátit pohled od světa smutku a smrti, aby ve světle spatřila dárce života. Dva učedníci na cestě do Emauz prožívají duševní proměnu a proměnění chleba v rukou Vzkříšeného. A večerní setkání Krista s jedenácti učedníky, zprostředkující mír a sílu duševní proměny, má nádech přijímání. Vidíme tedy, že sled událostí, jak nám je oznamují evangelia, není náhodný, ale je odrazem vyšších, duchovních zákonitostí.
Můj Pán a můj Bůh.
Podle Jana Tomáš na předchozím setkání nebyl, a když mu o něm ostatní učedníci vyprávěli, nevěřil. Po sedmi dnech se Vzkříšený zjevuje znovu a tentokrát je přítomen i Tomáš. Kristus ho vyzývá, aby se ruky skutečně dotkl jeho ran. Tu Tomáš zvolá: „Můj Pán a můj Bůh!“ Zdá se, že v tu chvíli má zážitek hlubší než to, co dosud poznali ostatní učedníci, a že s dotykem Kristových ran je pro něho spojen zážitek jeho božskosti. Co vlastně rány znamenají?
Dokud člověk žije na Zemi, má uzavřený krevní oběh, který mu dává zážitek samostatné, do sebe uzavřené osobnosti. Tento zážitek je velmi důležitý, ale zároveň je zdrojem veškerého egoismu. Kristus však na kříži svou krev prolil a tím překonal i egoismus. Jeho rány se staly jakoby branami mezi nitrem člověka a světem. Když Tomáš toto všechno prožívá, cítí, jak z něho odchází egoismus, jak ve své duši umírá v Kristu. Je to hluboký mystický zážitek nového člověka, který znovu získal rajskou nevinnost. Tomáš je zde předobrazem všech mystiků, kteří nechtěli pouze věřit v Krista, ale chtěli ho zakusit jako Boha ve vlastní duši.
Zázračný rybolov
Poslední kapitola Janova evangelia se na první pohled zdá být vyprávěním o události, která má všechny znaky pozemské, smyslové skutečnosti. Místo je jasné: Galilejské moře, stejně tak zúčastnění: Petr a dalších šest učedníků. Rovněž je jasné, co dělají: chtějí lovit ryby. Až na konci příběhu jsou některé věci neobvyklé, například že stačí vyhodit síť na druhé straně lodi – a najednou je tam množství ryb. Hlavní zvláštností je však to, že Petr byl celou noc nahý, a když uslyšel, že na břehu stojí Pán, oblékl si plášť a vrhl se do vody. Tak to doslova čteme. Když k tomu připojíme, že podle Lukáše zůstali učedníci až do Letnic v Jeruzalémě, narážíme na rozpor, který vyžaduje hlubší přemýšlení. A to nás může vést k myšlence, že u zázračného rybolovu nejde o vnější událost, ale o vnitřní zkušenost, která však není o nic méně skutečná. Pokusme se ji číst jako obrazný popis vnitřního, duchovního setkání se Vzkříšeným.
Obraz, který používá Jan, velmi dobře zachycuje situaci člověka, který se připravuje na spánek. Duševně-duchovní jádro lidské bytosti se každý večer „odráží“ od „břehu“ denního vědomí a „vyplouvá“ do hlubin duchovního světa jako loď na moře. Spánek tehdejšího člověka nebyl tak tvrdý a nevědomý jako náš a člověk si z něj často přinášel živé vzpomínky – „ryby“. Učedníci se zřejmě na „lov“ připravili společně (například společnou modlitbou či vzpomínkou), avšak tentokrát se jim zjevně nedaří něco ulovit. Když se už blíží den, přibližují se ke „břehu“, k probuzení. Tam, ve světě denního vědomí, stojí Ježíš – Vzkříšený, ale oni ho nepoznávají. Vybízí je, aby lovili na „pravé“ straně lodi. Nemají pasivně čekat, až se něco z hlubin vynoří, ale aktivovat nitro – a hned je síť plná. Jakmile Petr uslyší, že je to Pán, chce se dostat ke „břehu“ – probudit se. Duševně-duchovní jádro naší bytosti je v noci „nahé“, opouští tělo a musí si je ráno znovu „obléci“. S Ježíšovou pomocí se učedníkům podaří „vytáhnout síť na břeh“, uchovat noční zážitky až do okamžiku probuzení. V tomto ovzduší živé vzpomínky na noční duchovní zážitky a ve svěžesti rána slaví Vzkříšený s učedníky svátost přijímání. Je to důležitý doplněk k Poslední večeři, která čerpá své síly z přítomnosti Vzkříšeného. Zde se na vyšším stupni opakuje lámání chleba v domě dvou učedníků v Emauzích. V tomto ranním zážitku na „břehu moře“, společně s následným pověřením Petra pásť ovce, můžeme spatřit zárodek budoucího křesťanského kněžství.
Nanebevstoupení
Ve Skutcích apoštolů píše Lukáš, že se Pán učedníkům ukazoval různými způsoby během čtyřiceti dnů a že je učil tajemstvím Božího království. Setkání tedy bylo více, než nám vypráví evangelia. Posledním setkáním bylo nanebevstoupení. To se na první pohled zdá být krokem pryč od učedníků. Jedině Matouš zdůrazňuje, že Vzkříšený s nimi zůstane až do konce tohoto věku a že mu je dána veškerá tvořivá moc na nebi i na zemi.
Dnes si pod pojmem nebe představujeme cosi neurčitého, nějaký prázdný prostor nad námi. Téměř úplně se vytratilo z povědomí, že jde vlastně o jinou kvalitu bytí. Jen obraty jako „nebeská vůně“, „nebeská krása“ nebo „nebeský klid“ nám mlhavě připomínají tuto jinou úroveň. Nebeská úroveň bytí je úrovní tvořivých sil, krásy a vlastního smyslu všech viditelných věcí a není kdesi daleko, ale pouze skryta za smyslově vnímatelným povrchem. Je to úroveň duchovní, tedy božská, která nepůsobí jen v přírodě, ale také v oblasti lidské kultury, všude tam, kde se čerpají síly ze živého vztahu k duchu. Do této sféry „odešel“ Vzkříšený. Jak říká vyznání Spoločenstva kresťanov: stal se pánem nebeských sil na Zemi. Odtud se chce zjevovat všem lidem a chce působit ve smyslu původních božských sil pro pokrok celého světa. Jakoby Duch Země založil království ducha, neboli nebeské království, na Zemi.
***
Nyní máme před sebou celý děj Kristova zmrtvýchvstání. Před úsvitem velikonočního rána se zachvěla Země a z hrobu povstal nový člověk. Na konci své cesty se Vzkříšený spojil s nebeskými silami na Zemi, aby se nový člověk stal světem – a svět novým člověkem. To je nebeská svatba, posvátný cíl pozemských dějin, o kterém píše Apokalypsa. Kristus ji svým zmrtvýchvstáním umožnil.
Podle článku „Sedm kroků zmrtvýchvstání“ od Franka Peschela, faráře Spoločenstva kresťanov ve Vídni. Původní článek vyšel ve sborníku „Okruh a střed“ 1/2004